> Společenství > Terciáři > 19. září 2009

Setkání - 19. září 2009

Po úvodní modlitbě s prosbou o Ducha, o prožití Božího doteku a po modlitbě k Panny Marie se otec Melichar dotkl tématu, které je v církvi velmi bolestné. Jedná se o skupinu lidí, kterým se rozpadlo manželství, ne vždy vlastní vinou, a kteří přesto chtějí právoplatně žít v církvi a být účastni na jejích dobrech. Jsou to ale i jiné skupiny lidí, např. konvertité, „marnotratní synové a dcery“ nebo dočasní odpadlíci z různých jiných důvodů. Často marně hledají pomocnou ruku. Místo toho vidí jen odsouzení v očích „těch spravedlivých.“ Pomohly nám úvahy pana kardinála Martiniho.
Pro přiblížení situace jsme rozjímali nad úryvkem z Luk 7, 36 – 50. Hříšnice přišla do farizeova domu, svými slzami skropila Ježíšovy nohy a otřela je svými vlasy. A jako tomu, kterému byl odpuštěn velký dluh v úvodu tohoto úryvku, i ona došla Ježíšova odpuštění. Projevila velikou lásku a došla odpuštění.
„Komu se málo odpouští, málo miluje“, „jdi v pokoji, Tvá víra tě zachránila“ čteme v této kapitole. Co je vlastně jejím tématem, láska nebo víra? Je to náročný text, pochopit jeho pravý smysl je těžké. Chtělo by to mít Kristovo srdce, abychom pochopili hloubku „světa ženy“, ale i Šimona, který Ježíše pozval. Jedině Ježíš zná pravdivě naše srdce, jedině on ví, co je skutečně v nás.
Zastavme se u Šimona, který není schopen pochopit Ježíšovo chování. Pozval ho jako proroka, jako moudrého a přísného učitele a on se najednou chová úplně jinak, než si představoval. Ženu nejenže neodsuzuje, ale přijímá její službu a dokonce jí před všemi odpouští hříchy. Neví, jak se zachovat, aby neklesl v očích ostatních farizeů. Situace se obrací proti němu, místo aby zazářil jako hostitel. Je pobouřen, prožívá pořádný vnitřní zmatek, ale vyhnat ženu si netroufá. Šimon je člověk velmi egoistický, vidí pouze sebe a ani v nejmenším mu nepřijde na mysl, aby hledal i své chyby, změnu svých postojů. Žena je pro něj jako kouř v jeho očích a nakonec pohrdá a naivitou Ježíše.
V každém z nás je kus takového Šimona. Soudíme druhé, neumíme odpouštět a působíme jim bolest. Nesnažíme se pochopit tyto lidi, podívat se na svět jejich očima. Jsme spravedliví podle naší vlastní spravedlnosti, rychlí k úsudkům, navenek bezúhonní. Jak daleko jsme často od pravdy evangelia, od Ježíšova milosrdenství. A jako Šimon, ani my nedáváme často „těm postiženým“ prostor k nápravě. Nevidíme ženu či matku, ale pouze hříšnici. Nevidíme člověka, který v bolesti vylévá své srdce před Ježíšem, ale sami sebe se svými soudy. My jsme přece ti, co znají zákon. Zákon ano, ale ne lásku!!! Víme přesně, co by měli dělat ti druzí, ale sami máme někdy pořádně „zamlženo.“
A Ježíš? Ten vnímá dobře, že žena pochopila a prožívá extázi milosrdenství. Tím mění celou atmosféru v domě. Od ní se obrací k Šimonovi, s láskou ho kárá a vede ho k tomu, aby prohlédl, aby pochopil pravou podstatu Boží moudrosti a lásky. Ženu ospravedlňuje, odpouští ji a chválí její víru.
Z hlediska teologie se nejedná o spolčení s hříchem, ale směřování k milosrdenství a ospravedlnění. Jedná se o „brod víry“, který je často v Písmu popsán u velkých biblických postav. Brodem se míní rozhodující přechod, chvíle, v našem životě, kdy se rozhodneme ne na základě fundamentální víry, ale hluboké důvěry v Boží zaslíbení. Můžeme připomenout Jákobův noční boj s andělem, Jozuův přechod přes Jordán do zaslíbené země nebo Abrahámův odchod a výstup na horu Moria. Abrahámova víra je úplné odevzdání svého života do rukou Božích. Abrahám nejen ví, ale srdcem důvěřuje. Je to evangelijní víra.
Jak často my sami zapomínáme, že jsme hříšníci, jimž už předem bylo odpuštěno a stále znovu odpuštění potřebují. Uvěřme Písmu, že devadesát devět spravedlivých, kteří se domnívají, že nepotřebují pokání, nemá před Bohem takovou cenu, jako jediná duše, která žije v zkroušenosti celníka nebo hříšnice. Všichni si potřebujeme znovu a nově prožít záchranu, „vidět“ skloněného Ježíše s jeho milosrdenstvím. Znovu žasnout nad Ježíšovou odpouštějící láskou a v „brodu víry“ upustit od svých soudů a vlastní spravedlnosti, od zabydlenosti ve své víře. Nastupme cestu evangelní víry. Otevřeme srdce pro každého člověka v jeho problému. Nebuďme ani přísní ani povolní, ale s láskou a vstřícností vyjděme k těm, kteří na naše pochopení a lásku čekají. Vždyť Ježíš nemá jiné ruce a jiná ústa než ty moje.

Pane, dej nám vnímavé srdce, aby vidělo nejen to co je viditelné očima a uč nás hledat pravdu především o nás samotných. Nedopusť, abychom ztratili svou lidskost a důstojnost, pomoz, abychom dokázali odmítnout Šimona v nás.
 

AP

© 2006–2015 Římskokatolická farnost Štípa 
správce stránek: Tomáš Bobál